Cookie Consent by Free Privacy Policy website

Ochrana před dluhy manžela

18-01-2019

Pavel Havlík

Nový občanský zákoník poměrně rozkošatil právní úpravu manželského majetkového práva, tj. možnosti správy společného jmění manželů. Správa společného jmění může být vzájemně manželi upravena různými způsoby upravenými zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění.

Prvním způsobem správy společného jmění manželů, který lze považovat za asi nejčastěji užívaný, je zákonný režim, který stanovuje, že společným jměním manželů je vše, čeho manželé nabyli za trvání manželství s výjimkou věcí osobní spotřeby, daru, dědění nebo odkazu, náhrady nemajetkové újmy, právním jednáním v souvislosti s výlučným vlastnictvím a náhradou za zničení nebo ztrátu věci, která byla výlučným majetkem jednoho z manželů. Vyjma aktiv tvoří společné jmění manželů také pasiva, tj. veškeré dluhy, které se nevztahují k majetku výlučně jednoho z manželů, eventuelně dluhy výslovně převzatých jedním s manželů bez souhlasu druhého manžela. Darování mezi manželi je v zásadě vyloučeno, ledaže se jedná o výlučný majetek jednoho z manželů.

Dalším možným způsobem správy společného jmění manželů je smluvený režim, tj. takový režim, v němž si manželé mohou ujednat tzv. oddělená jmění, výhradu vzniku společného jmění ke dni zániku manželství eventuelně rozšířený nebo zúžený režim společného jmění o některé konkrétně specifikované věci. Uvedené nastavení lze založit zejména dohodou manželů formou notářského zápisu.

Manželské majetkové právo lze také založit rozhodnutím soudu, kdy soud může společné jmění manželů zrušit nebo zúžit jeho stávající rozsah.

V praxi se stává, že v důsledku váznoucí komunikace mezi manželi, která často vyvrcholí rozvodem manželství, se leckdy jeden z manželů vůbec nedozví o tom, že ten druhý uzavírá nějaký závazek a zpravidla se s jeho obsahem seznámí až v okamžiku, kdy buď dochází k vypořádání společného jmění manželů, případně v okamžiku, kdy je již s ohledem na nezaplacení dluhu nařízena exekuce a dojde k obstavení mzdy druhého manžela.

V tomto ohledu poskytuje nový občanský zákoník druhému manželi v současnosti jistou míru právní ochrany, a to v ustanovení § 732. Zde je přímo uvedeno: „Vznikl – li dluh jen jednoho z manželů proti vůli druhého manžela, který nesouhlas projevil vůči věřiteli bez zbytečného odkladu poté, co se o dluhu dozvěděl, může být společné jmění postiženo jen do výše, již by představoval podíl dlužníka, kdyby bylo společné jmění zrušeno a vypořádáno podle § 742….“

Citovaný úryvek z ustanovení § 732 kazuisticky popisuje jak situaci, tak způsob předpokládaného jednání druhého manžela v případě, že se ex post dozvěděl o vzniklém dluhu bez jeho souhlasu. Povinnost manžela, který si nepřeje nést nepříznivé důsledky přitom je neprodleně se vymezit ve vztahu k věřiteli jak co právního důvodu tak co do výše vzniklého dluhu s odůvodněním, že o dluhu jako takovém nevěděl, tento vznikl proti jeho vůli, a rovněž s uvedením okolností, za nichž se o dluhu dozvěděl. Zákon přitom stanovuje právní fikci § 742, aby se na masu společného jmění a podíl druhého manžela při uspokojování věřitele ze společného jmění pohlíželo tak, jako by bylo společné jmění vypořádáno při rozvodu, platí přitom právní domněnka, že podíly ze společného jmění jsou v zásadě stejné.

Je však současně nutné upozornit na problémy, které mohou v praxi vznikat především v souvislosti s interpretací termínů „vymezení se bez zbytečného odkladu“ a v otázce výkladu termínu „dozvědět se“.

Pojem vymezení bez zbytečného odkladu je doktrinálně definován pouze jako nikterak blíže neurčená subjektivní lhůta, kterou lze v dané situaci a za daných možností druhého manžela po něm technicky a organizačně požadovat1. Otázka nabytí vědomí o dluhu manžela je vykládána tak, že druhý manžel si musí být jednak vědom vůči komu má druhý manžel dluh a současně musí znát alespoň jeho rámcovou výši. Pokud není tato rámcová výše manželi známa, nelze bezpečně usuzovat na jeho vědomí o existenci dluhu.

Lze tedy uzavřít, že manžel, který závazek neuzavřel a s jeho vznikem nesouhlasil, bude muset prokázat, že ihned po nabytí svého vědomí o dluhu, věřiteli a jeho výši učinil vůči věřiteli příslušné právní kroky. Jelikož lhůta stanovená v ustanovení § 732 je definována subjektivně a neurčitě, bude rovněž otázkou posouzení konkrétního případu, zda tak nezavázaný manžel učinil bezodkladně, což vnáší do jeho právního postavení značnou nejistotu a nutnost unesení důkazního břemene. Je současně nutné vzít na vědomí, že na znění ustanovení § 732, s ohledem na výkladové problémy po nabytí účinnosti nového občanského zákoníku reagovala také novela § 42 exekučního řádu, nicméně ani tato nedává, dle mého názoru, druhému manželi, který se ohradil vůči dluhu vzniklému bez jeho vůle, vědomí a souhlasu, dostatečnou právní jistotu, že vzniklým závazkem nebude postižen i on.

Otázka dostatečného a včasného vymezení se druhého manžele vůči věřiteli je totiž vždy otázkou prokazování v konkrétním případě. Takové prokazování však manžela, který se snaží chránit sám sebe před dluhy převzatými bez jeho vědomí druhým manželem, staví do velmi nepříznivého a nejistého postavení, které bude v důsledku závislé na posouzení soudu popř. jiného orgánu veřejné moci.

S ohledem na shora uvedená rizika bezpodílového spoluvlastnictví při užití zákonného režimu SJM se proto jeví dle mého názoru v současné době velmi praktické, aby manželé podřídili své majetkové právo tzv. smluvenému režimu, ve kterém mohou libovolně rozšiřovat a zužovat obsah a rozsah společného jmění manželů, eventuelně společné jmění manželů vyhradit ke dni zániku manželství, tj. společné jmění manželů jako takové vůbec nevznikne. Nevznikne tak ani společná odpovědnost manželů za dluhy převzaté jedním z manželů bez vědomí druhého, což poskytuje druhému z manželů dostatečnou ochranu proti závazkům. Nemovitosti a závazky s nimi spojenými přitom manželé v případě neexistence SJM mohou nabývat do ideálního spoluvlastnictví, které je následně praktičtější i z hlediska vypořádání pro případ rozvodu.