Cookie Consent by Free Privacy Policy website

Trestněprávní odpovědnost při nakládání s majetkem firmy v úpadku

30.9.2021

Pavel Havlík

Úpadek společnosti představuje v životě každého podnikatele zlý sen a poměrně zásadní zvrat. Nemusí přitom spočívat výlučně v nekompetentnosti osob, které jednají jménem společnosti ani nemusí být vždy důsledkem špatných obchodních rozhodnutí. Krize v mnohých odvětvích, kterou s sebou přinesla pandemie COVID-19, je toho zářným příkladem. Podnikatelé krachujících podniků se často až úzkostlivě snaží v takových dobách zachránit jimi vytvořené a roky budované hodnoty. Je to pochopitelné, neboť se jedná často o hmatatelné výsledky jejich celoživotní práce. Ovšem i v takových případech je nutné zachovávat poměrně značnou míru obezřetnosti a zejména dodržovat mantinely stanovené zákonem.

Podnikatelé se totiž kupříkladu velice často dopouštějí mylné interpretace právního vymezení pojmu úpadek a taktéž docházejí k nesprávným závěrům ohledně otázky, kdy úpadek nastává. V důsledku nepochopení předmětného pojmu pak mohou svým chybným obchodním rozhodnutím naplnit skutkovou podstatu některého majetkového trestného činu, jakým je typicky zvýhodnění věřitele, ve smyslu ustanovení § 223 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, v platném znění (dále jen „TZ“). Jejich prvotní úmysl přitom může být pouze úhrada některých závazků v odvislosti od další obchodní spolupráce, která je způsobilá udržet firmu při životě. Ovšem i dobrý úmysl může vést fakticky k porušení zákona.

Úpadek jako takový je prioritně vymezen v ustanovení § 3 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, v platném znění (dále jen „IZ“). Předmětné ustanovení obsahuje hned několik způsobů, jak může úpadek nastat. Tím prvým je platební neschopnost, tj. značné prodlení s úhradou závazků a současně mnohost věřitelů, vůči nimž je dlužník v prodlení. Ustanovení § 3 odst. 4 IZ pak upravuje skutkovou podstatu předlužení, která spočívá v tom smyslu, že souhrn závazků po splatnosti převyšuje hodnotu aktiv společnosti. Jsou – li naplněny některé podmínky ustanovení § 3 IZ, vydá soud po zahájení insolvenčního řízení ve smyslu § 136 IZ rozhodnutí, kterým zjistí úpadek společnosti. S tímto rozhodnutím jsou pak spojeny další následky dle insolvenčního zákona, vč. omezení dispozičních práv podnikatele s majetkovou podstatou společnosti.

S ohledem na právě řečené proto právní praxe opakovaně zaznamenala případy, kdy se podnikatel ještě před rozhodnutím o úpadku v insolvenčním řízení pokusil uskutečnit právní kroky směřující k tomu, aby ve prospěch firmy nebo ve svůj vlastní prospěch provedl úkony směřující k úhradě některých podnikatelských závazků, popř. posílení některých věřitelských skupin. Nemusí se přitom jednat jen o prodej majetku společnosti za účelem získání prostředků a jejich následnou výplatou preferovaných věřitelů, ale může jít třeba o zřízení zástavního práva na nezatížené nemovitosti, zápočet reálných nebo fiktivních pohledávek ve vztahu k některým věřitelům etc.

Takové způsoby naložení s majetkovou podstatou společnosti, která ještě formálně a v intencích insolvenčního zákona není v úpadku, hodnotí rozhodovací praxe soudů jako protiprávní a kvalifikuje jej například jako poškozování nebo zvýhodňování věřitele, in eventum jako zpronevěru, jakož i další relevantní majetkové delikty.

Není přitom rozhodující ani to, že jednatel právní úkony realizoval v úmyslu zachovat podnikatelské aktivity, ani to že civilní soud dosud nezjistil úpadek, takové jednání je vždy hodnoceno jako trestný čin. Uvedený právní závěr potvrzuje kupříkladu rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 4 To 751/2000, ze dne 4. 10. 2001, který byl publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR, R 10/2003. Dle citovaného rozhodnutí je zásadní otázkou pro posouzení trestnosti právních jednání dlužníka, zda se tento ještě před zahájením insolvenčního řízení a v době uskutečnění právních úkonů v úpadku de facto ocital. Takové závěry pak jsou zjišťovány pro účely trestního řízení samostatně a zcela nezávisle na tom, zda civilní soud shledal úpadek dlužníka.

Zůstává proto otázkou, jakým způsobem se má podnikatel zachovat v případě, že jsou splněny podmínky insolvence dle § 3 IZ, pokud se chce namísto řešení celé situace insolvenčním návrhem uchýlit k pokusu vyřešit předluženost firmy mimo insolvenční řízení, např. rozprodejem majetku za účelem vypořádání dluhů, aby se vyhnul možnému trestnímu postihu.

Podnikatel by měl v každém případě, v intencích právní úpravy, neprodleně podat insolvenční návrh, což je ostatně jeho povinnost. V případě, že tak neučiní a současně se pokouší řešit úhradu dluhů prodejem majetku, pak dle mého názoru jediný správný způsob řešení celé věci je, uspokojovat všechny závazky jednak dle jejich priority a jednak poměrně k jejich výši, a to vůči všem věřitelům, což dovozuje i konstantní judikatura v rozsudku Nejvyššího soudu, sp. zn. 8 Tdo 242/2004, ze dne 10. 3. 2004.

Pokud bude z poměrného uspokojování pohledávek zjevné, že dlužník - podnikatel neměl v úmyslu žádného z věřitelů zkrátit nebo zvýhodnit, pak nemůže být dle mého názoru v intencích odkazovaného rozhodnutí shledán vinným jakýmkoli majetkovým trestným činem. V každém případě však jednání dlužníka může v konkrétním případě spočívat až na výsledném posouzení soudem. Pokud se tedy podnikatel chce především vyhnout jakýmkoli možným trestněprávním následkům, představuje insolvenční zákon právně nejčistší způsob řešení předlužení firmy. V insolvenčním řízení pak lze docílit například u firmy k jejímu ozdravení v rámci reorganizace, popř. pomocí moratoria, což dává podnikateli záruku splnění veškerých zákonem daných povinností a současně možnost efektivního vyřešení úpadku při úplném nebo alespoň částečném zachování majetku firmy.