K reálnému případu administrativního pochybení soudu, aneb úspěch naší AK v řízení před Ústavním soudem

Chybám v běžné právní praxi zpravidla není uvarován nikdo, ať se již jedná o státního zástupce, advokáta nebo soudního exekutora. Občas dokonce dochází i k situacím, kdy pochybí sám soud. V některých případech se jedná o pochybení soudu mající administrativní povahu, v jiných případech se jedná o nesprávné právní posouzení. Stane – li se kterákoli z chyb u nalézacího soudu, je zde k nápravě odvolací instance, která by měla zasáhnout. Pochybí – li odvolací soud, máme zde mimořádné opravné prostředky.

Případ, o němž bych touto cestou rád referoval, byl zastupován naší advokátní kanceláří a týkal se sporu rodičů ve věci výchovy a výživy. Soudní řízení v uvedené záležitosti bylo vedeno poměrně dlouhou dobu. V nalézacím řízení rozhodl soud až po cca třech letech, a to tak, že uložil otci výživné v částce cca 10 tis. Kč a stanovil víkendový styk otce s nezletilým. Přestože uvedená částka odpovídala příjmům otce, tento nesouhlasil ani s výší výživného, ani se způsobem, jakým bylo rozhodnuto o styku s nezletilým. Otec proto podal odvolání.

V odvolacím řízení pak došlo ke kuriozitě, kdy po proběhlém jednání soud odvolací řízení odročil za účelem předložení závěrečných návrhů v písemné formě a následné vydání rozhodnutí. Další jednání ve věci samé bylo nařízeno na den 9. 3. 2020. Ještě předtím, než otec předložil soudu svůj závěrečný návrh, dospěl k závěru, že netrvá na dalším projednávání v odvolacím řízení a vzal odvolání dne 6. 3. 2020 zpět.

Dle záznamu ve spise ze dne 6. 3. 2020 soud uvedeného dne vyzvedl procesní úkon zpětvzetí ve smyslu ustanovení § 96 odst. 1 zákona č. 66/1993 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“), ze své datové schránky, a tím pádem vzal na vědomí příslušný procesní úkon. Soud měl tedy ve smyslu § 96 odst. 2 OSŘ odvolací řízení zastavit. Podivný se vzhledem ke všem okolnostem jevil další záznam ve spise, dle něhož vyšší soudní úřednice referovala spis s příslušným procesním úkonem dne 7. 3. 2020 soudci. V záznamu bylo výslovně uvedeno: „Zpětvzetí odvolání předáno soudci dne 7. 3. 2020; tj. po vyhlášení rozhodnutí.“ Navzdory této skutečnosti však soud ve věci jednal a dne 9. 3. 2020 vyhlásil rozsudek, kterým otci stanovil výživné částkou 15.000,- Kč měsíčně.

Ponechávám v tento okamžik stranou otázku, zda byl předmětný referát soudem poupraven ex post s úmyslem ve věci rozhodnout a zejména významně navýšit výživné, nebo zda bylo zpětvzetí soudci skutečně předloženo až po vyhlášení rozsudku ve věci a vyšší soudní úřednice pouze chybně vyznačila nesprávné datum předložení spisu soudci, když mělo být správně uvedeno 9. 3. 2020. Pravdu o tom, jak se věci udály, znají pouze zaměstnanci soudu a dotčený soudce.

V každém případě vyvstala situace, kdy soud dne 9. 3. 2020 jednal, přestože mu bylo dne 6. 3. 2020 doručeno zpětvzetí odvolání a měl řízení zastavit. Ať již byly příčinou takového rozhodnutí soudu jakékoli důvody, odvolací soud zatížil řízení nezákonností. Jelikož v dané záležitosti již neexistuje řádný opravný prostředek, bylo nutné tuto zjevnou vadu řízení napravit v rámci mimořádných opravných prostředků. Vzhledem k tomu, že ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) vylučuje podání dovolání k Nejvyššímu soudu, bylo nutné v zákonné lhůtě podat stížnost k Ústavnímu soudu.

Ústavní soud řešil věc nálezem sp. zn. II. ÚS 1722/20, ze dne 24. 9. 2020 tak, že rozhodnutí odvolacího soudu zrušil. Jako důvod takového rozhodnutí však neuznal záměr soudu jak byl dle názoru otce proklamován na jednání dne 6. 3. 2020, tj. za každou cenu navýšit otci výživné oproti rozsudku nalézacího soudu, ale pouhé administrativní pochybení spočívající ve zjevně nesprávně uvedeném datu předložení zpětvzetí, když uznal, že toto bylo učiněno dne 9. 3. 2020 po vyhlášení rozsudku. Ve svém nálezu pak svůj závěr odůvodnil následně:

„Nedostatky v organizaci a činnosti soudní moci, ke kterým při množství projednávaných věcí občas logicky dochází, nemohou jít k tíži těch, kteří se na soud obracejí jako na ochránce svých základních práv a svobod (nález sp. zn. IV. ÚS 204/16, citovaný výše, bod 25). To platí i v souvislosti s pohybem písemností uvnitř soudu, který musí být organizován tak, aby nedošlo k újmě účastníků při uplatnění jejich práv [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 518/10 ze dne 23. 11. 2010 (N 233/59 SbNU 375); nález sp. zn. IV. ÚS 2040/12 ze dne 12. 12. 2012 (N 203/67 SbNU 599), bod 13; nález sp. zn. I. ÚS 634/13 ze dne 15. 5. 2013 (N 85/69 SbNU 369); nález sp. zn. III. ÚS 281/12 ze dne 5. 12. 2013 (N 210/71 SbNU 477) […] Krajský soud porušil kogentní ustanovení občanského soudního řádu, podle nějž v daném případě neměl jinou možnost než odvolací řízení zastavit, a tedy nerozhodovat ve věci samé; a tímto vybočením ze zákonné úpravy v důsledku porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť nerespektoval stanovený postup a stěžovatelem řádně projevenou vůli dodatečně odvoláním nebrojit proti rozhodnutí okresního soudu.“

Soud dal tedy stěžovateli – otci zcela za pravdu, že byla porušena jeho práva na spravedlivý proces v odvolacím řízení a výživné zůstalo v nalézacím soudem původně přisouzené výši. Byť má naše kancelář k samotnému odůvodnění nálezu své vnitřní výhrady zejména vzhledem k tomu, v jakém duchu bylo jednání u odvolacího soudu vedeno, lze uzavřít, že administrativní pochybení bylo nesporně prokazatelné obsahem spisu. Ústavní soud tedy v konečném důsledku rozhodl spravedlivě ku prospěchu klienta.